Tak a všechno jednou končí! Ještě jsme si dva dny zachytali, již bez nějakých větších změn - klasika. V sobotu odpoledne se začalo pěkně zatahovat a ochlazovat. Byli jsme rozhodnuti, že v neděli dopoledne již nikam nejedeme, odpoledne se vracejí lodě, tak si je v klidu připravíme a odpočineme si. V neděli ráno je však u mých dvou kolegů změna - jedeme! Nadšený z toho moc nejsem, je zima jako hrom a dokonce asi co nevidět začne pršet. Tak vyjíždíme, zima je obrovská a když jsme docela daleko od kempu začíná pořádný liják. Ryby vůbec neberou. Asi po třech hodinách se doslova zmrzlí vracíme. Odpoledne alespoň přestává pršet. Ještě, že tak, protože myjeme loď a vracíme ji. Cestou na chatu již vidíme na pondělní ráno nachystaný autobus. To je jasná realita - jede se domů!
Je pondělí ráno. Vstáváme v šest hodin. Musíme vyklidit pokoj, zabalit ryby do beden a v devět hodin vyjíždíme. Celá cesta proběhla bez sebemenších problémů, jen na moři jsme zažili opravdovou bouři. Nikdy bych nevěřil co dokáže udělat s tak obrovským trajektem. Pěkně nás to pohoupalo a způsobilo hodinové zpoždění, protože trajekt musel plout z bezpečnostních důvodů blíž u břehů. V Praze mně čeká kolega z práce a jsem doma.
Jaký závěr? Byl to pro mně opravdový zážitek a jsem rád, že jsem jel. Na druhou stranu jsem ale zjistil, že víc mně baví chytat ryby u nás. Jestli ještě někdy pojedu do Norska? Nevím, zatím mně to nijak neláká. Teď mám nějaké plány na nevšední chytání ryb u nás, ale jak se říká "nikdy neříkej nikdy" a je možné, že do Norska ještě někdy vyrazím. Pokud jo, ale s jinými kolegy. Takovými, kteří netouží po mase, ale po krásném chytání...
Ráno vyjíždíme tak jak každý den. Objíždíme "svá makrelová místa". Docela to jde, tentokrát se ani já nebráním je brát, jsou docela slušných velikostí. Jinak je to pořád stereotyp. Až najednou mi něco ohne prut téměř pod loď. Je to taková síla, že mi to málem vytrhne prut z rukou. Nejdřív si myslím, že zase o něco visím. Není to tady nic zvláštního a trhá se hodně. Jenže se dívám, že šňůra se rozjíždí na opačnou stranu proti tomu kam by směřovala kdyby jsem visel. Už mi je jasné, že mám na udici něco opravdu hodně velkého! Síla je neuvěřitelná! Asi po deseti minutách zápasu přichází to co nemá rád žádný rybář, tah najednou povoluje a šňůra jde volně navíjet. Pilkr zůstal, takže šňůra nepovolila. A je to jasné dvojháček na pikru má obě ramena vyrovnaná... ! Zážitek to byl obovský, bohužel skončil velkým zklamáním. Již nikdy se nedovím co jsem měl na udici... Jedeme tedy dál, bavíme se o tom co by to mohlo být. Kolegové vylučují mníka, ten žije ve velkých hloubkách. Chytáme dál makrely a ty jejich pidi tresky. Nachytáno, vracíme se zpátky. Projížíme místem mého neúspěšného boje. Teď chytám na zelená peříčka. Na jednou záběr u kterého vím, že mám něco většího. Nedá se to ani v nejmenším srovnávat s tím co jsem tady zažil. V hloubce pod vodou vidím, že to treska není, první dojem je, že je to žralok. Z toho nejsem nadšený. Je blíž pod hladinou a úleva! Je to mník a docela pěkný i když do trfejního má daleko. Mník je v lodi. Délka 99 cm.
Vím, že fotka u ochránců ryb a přírody vyvolá pohoršení, ale každý kdo tohoto mníka chytil ví, že tím, že je vytažen z hloubky, mu vyhřezne z tlamy plynový měchýř a i když jsou vráceni do vody většinou nepřežijí. Tady je nejrozumnější co nerychlejší usmrcení. Tak mníka jsem chytil v né tak velké hloubce jak mi všichni tvrdili. Chytil jsem jej zhruba ve 40 m. Nechytil jsem jej "na maso", jak všichni tvrdili, ale na zelená peříčka. Z této ryby jsem měl opravdovou radost.
Převzato z oficiálních stránek ČRS
Další dny běží v úplném stereotypu. Tak, že si ráno už téměř připadám jako by to byla moje práce a zase do ní musím... Pořád chodíme na ty malé tresky, sem tam se stane, že chytíme něco většího. Jsou mezi tím i Jardovy vysněné makrely. Ty jediné velikostně stojí za to. Sám rybářský bůh snad stojí nade mnou, protože chytám pořádné kusy, což se o mých dvou kolezích na lodi nedá říct! Pořád jich ale není tolik jak by si Jarda představoval, takž styl našeho lovu se nemění. Ještě že je nádherné počasí. Všichni mně strašili, že tady bude zima ať se pořádně obleču. Já tady jsem v tričku, teplota je kolem 25°C. Kochám se krásnou i když pro nás trochu zvláštní krajinou. Není to to moře jak si jej vždy my představujeme. Žádné pláže, davy lidí, turistický ruch... Jen klid, nádherně čistá voda a vzduch.
Ještě jsem nevložil pořádně fotky jaké je prostředí v našem kempu. Nemám jich sice moc, ale vložím alespoň to co mám...
Další ráno. Již to začíná být rutina, jako každé ráno snídaně, obléct se, dát do pořádku náčiní a jedeme. Hned vedle našeho kempu je opravna lodí. Téměř každý den se lodě mění a někdy to je docela zajímavá podívaná když projíždíme kolem.
Zajeli jsme zhruba dva kilometry a začínáme to zkoušet. Na některých místech chytíme ojedinělou tresku tmavou, makrelu a sem tem i tresku obecnou, ale ty jsou malé a nemají míru, tak je pouštíme. Připlouváme k nějaké tyči vyčnívající z vody a opět zkoušíme. Hned při prvním nahození začíná tanec. Nástrahy ani nedopadnou na dno a je cítit záběr. Vytahuji, je cítit neuvěřitelná zátěž. Mám ryby u hladiny. Ano ryby. Chytám na návazec s pěti peříčky a je plně obsazeno. Kolegové na lodi mají to samé. Jarda jásá: "konečně to je ono, rychle tahejte !" Jsou to všechno Tresky tmavé okolo 40 cm. Tato treska nemá míru, takže je bereme. Z počátku se mi líbí jak berou, ale pak si uvědomuji, s kým jsem na lodi. Jsou to "masaři" jako hrom. Oči jim září a plní bedny co to jde. Ne si užít chytání, ale natěžit co nejvíc ryb. Na lodi máme tři bedny a oni nepřestanou dokud nejsou plné! Toto není můj cíl, já si raději zajedu někam, kde budou brát větší ryby a užít si chytání...
Jen pro představu, bedna má rozměr 50x60 cm
Je mi z toho smutno, ale co mám dělat. Z lodi se vystoupit nedá a i pro příští dny není řešení, sám se na vodu nemám jak dostat... Chytám tedy svým tempem, ryby nechávám jen ty největší, což se kolegům nelíbí. Máme plné bedny, můžeme jet ryby vykuchat a udělat z nich filety. Něco na zmrazení, něco na okamžitou spotřebu. Na chatě dostávám školení, že když jsem s němi, musím chytat tak jak oni, protože na konci pobytu se všechny chycené ryby stejným dílem rozdělí mezi nás a oni na mně chytat nebudou. Další mé zklamání je, že rád bych si vzal ryby v celku, samozřejmě, že bez hlavy a ocasu aby nezabíraly místo, ale prostě větší kousky filetů. No ale ne, protože se to dělí na tři díly, tak i ty větší kusy se rozkrojí na stejně malé kousky jako jsou ti jejich trpaslíci co brali. To by se pak těžko dělilo...
No nic, další den je za námi.
Tak to byl rozdíl! Konečně pořádně vyspaný a i přes včerejší neúspěch plný elánu do dalšího rybolovu. Dnes vyrážíme na opačnou stranu od našeho ubytování, než minulé dny. Nejdřív se jedeme podívat na zařízení k chovu lososů. Několik velkých, oválných klecí potopených v moři. V nich tisíce lososů našlapaných doslova jako sardinky v plechovce. Do klecí se neustále z pohyblivého ramena sypou granule na výkrm. To by měl vidět každý kdo miluje lososy jako jídlo. Opravdu špičkově zdravá ryba! Vychovaná v zajetí jako brojleři, krmená granulemi bůhví jakého složení!
Neustále při tom chytáme. Je to sice o malinko lepší než včera, ale žádný zázrak to není. Sen tam nějaká treska tmavá a objevilo se i pár makrel. No já jsem na makrelu zatím štěstí neměl. Jarda, je spokojený sice jen částečně, ale má alespoň ryby na jídlo a možná i něco poprvé zůstane na zmrazení.
Na pozdní oběd Jarda uvařil gulášovku ze sáčku. Docela dobře ji ale dochutil svým kořením a uzeným masem. Jsem rád, že nedělal ryby... No a ještě větší překvapení na večeři. Připravil jen něco málo ryb a pustil se do výroby tataráku. Pro mně zase nic zajímavého - tatarák nejím! Je z toho trochu zklamaný, prý mi chtěl udělat radost, že udělá něco jiného než ryby, když je nemusím. Bohužel to zase nevyšlo, to už bych raději tu rybu než ten tatarák. Nasmažil k němu ale spoustu topinek a to mi přišlo k chuti, těch jsem snědl tolik, že i Jarda byl spokojený, že mi něco chutná.
Po večeři se opět dáváme do našeho povídání, popíjení piva a sem tam i něčeho ostřejšího. Je půlnoc a jdeme spát.
Máme první noc za sebou. Já můžu prohlásit: "Konečně !!!". Katastrofa. V noci bylo vedro a nedýchatelno, navíc katastrofa v podobě jednoho spolunocležníka, který chrápal neuvěřitelně ! O mně je známo, že co se týče chrápání vydržím hodně. Vždyť když jezdíme z práce na výjezdní semináře, tak mně automaticky ubytovávají s kolegou Davidem, o kterém je známo, že strašně chrápe a nikdo jiný jak já s ním nechce být na pokoji. Ale tohle co jsem zažil je hodně i na mně, Davidovo chrápání je proti tomu ukolébavka. Neumím si představit, jak v tom kamrlíku mohou spát čtyři lidé, během chvilky bylo vydýcháno a neuvěřitelné vedro.
Tak tady jsme bydleli - je to ten domeček se solárními panely na střeše.
Přesněji podkroví toho domečku, tam je naše ubytování. (Doporučuji pokud budete chtít jet na stejné místo na ryby tomuhle ubytování se vyhněte! Všechna ostatní, včetně karavanů, jsou v pohodě.)
Děláme si snídani, nachystáme věci a vyrážíme na moře. Projíždíme fjordy křížem krážem a téměř nic. Sem tam nějaká malá treska. Já tedy jsem celý tento den nechytil vůbec nic. Jarda dvě malé tresky tmavé. Nebýt Petra, která chytil alespoň jednu větší, tak ti rybožraví nemají ani co na večeři. Odpoledne se vracíme zpátky. Zjišťujeme, že stejně katastrofálně dopadli téměř všichni. Od správce se dovídáme, že v předminulém turnusu to takto bralo nebo spíš nebralo celý pobyt. Všichni jsou z toho špatní, jestli to tak půjde dál...
Tak a přichází další noc, asi do půlnoci sedíme s Jardou, kecáme. Postěžuji si mu na první katastrofální noc a on mi dává vynikající radu. Mám si přestěhovat matrace do kuchyně kde je na ně místo. Okamžitě to dělám. On mi ještě půjčuje ze své postele podložku, kterou má na svých matracích. Super, je z toho téměř normální postel. Mám ji ještě k tomu pod oknem, které necháváme na noc pootevřené. Ulehám a okamžitě usínám.
K autobusu nás přichází přivítat správce, dá nám pár informací a jdeme se ubytovat. Po vstupu vidíme vcelku pěknou prostornou kuchyň se dvěma lůžky. No jo, ale nás je pět, kde je tedy ložnice? Otevírám tedy první dveře v kuchyni, záchod se sprchou, taky vcelku v pohodě. Další dveře a jsem v šoku. Místnůstka zhruba 3x3 m a v ní dvě patrové postele. Okénko tak 25 x 25 cm. Můj kolega z páce a jeho známý jako největší „mazáci“ okamžitě zabírají dvě postele v kuchyni, na nás tři zbývá tato místnůstka. Hrůza, ale co teď naděláme, nějak to přežijeme.
Vybalíme všechny věci a jdeme na školení a rozdělení člunů. Nejdřív nám správce vysvětluje pravidla lovu, používání loděk. Pak nám přidělí vcelku pěknou loď. Jsem v lodi s kolegou z práce a jeho známým. Další dva naši spolubydlící dostávají druhou loď.
V lodi jsem s Petrem (kolegův známý) dřív než Jarda (kolega z práce), který se dal do řeči se správcem. Řešíme spolu, kdo bude řídit. Vzhledem k tomu, že s řízením lodí mám zkušenost, tak se dobrovolně hlásím. Když se s lodí seznamuji, přiřítí se Jarda a „jdi na příď, řídím já“. Jsem tady nováček, musím poslouchat, tak se stěhuji. Dobrá, loď jsme převzali, zakotvíme na přidělené místo a jdeme se nachystat na první vyjížďku na moře.
Rozbaluji svou výbavu nakoupenou podle odborných instrukcí Jardy. Udiveně se dívám, že všichni vytahují pruty docela dost přes dva metry. Ptám se tedy Jardy kde má pruty on, abych se podíval, jestli má stejně krátké jako já. On, že neví, protože mu všechno chystá Petr a on vlastně nic nemá. Aha, zase překvápko! Takže mi vlastně radil někdo, kdo sám pořádně neví co má !
Ujímá se mně Láďa, další z členů naší skupiny. Radí co a jak, jak se na moři co používá a podobně. I když je to pro mě vlastně úplně cizí člověk, je mi od samého začátku nejvíc sympatický. Připomíná mi nějakou kreslenou postavičku z Večerníčků mého dětství, bohužel stále jsem nepřišel na to kterou. Po vcelku plodném rozhovoru zjišťuji, že mám všechno potřebné, něčeho zbytečně hodně, jen ty udice. Naštěstí Petr má jednu navíc, tak mi ji půjčuje.
Jsme nachystáni můžeme vyrazit poprvé na vodu. Jarda zavelí „jedeme tam kde jsme před dvěma roky nachytali spoustu makrel“. Asi po deseti minutách zastavujeme. Jarda básní jaká to byla hejna, nestačili ani vytahovat… Po hodině nahazování bez jediné chycené ryby konečně přijde Jarda na to, že dnes asi náhodou na tomto místě nejsou. Jedeme dál, dál, stále nic. Asi po třech hodinách Petr vytahuje konečně první Tresku obecnou, žádná sláva, no ale míru má. Delší dobu zase nic, vyjíždíme z fjordu na otevřené moře. Tady je má výbava nadoraz. Šňůra vymotaná celá, ale nakonec to ještě vyšlo. Petr má záběr a hned následně i Jarda. Oba vytahují malé žraločky. No že by mi byli sympatičtí, se říct nedá. Petr jej bravurně sundává z háčku a pouští. Jsou hájení a navíc nikdo z nás netouží po masu, ze žraloka. Jarda má chvíli problémy, viditelně se jej bojí, ale nepřiznává to a nakonec se mu přeci jen nějak podaří žraloka pustit. Okamžitě dává příkaz jedeme jinam ti tady teď budou brád bez přestání a na nic jiného není šance.
Vracíme se tedy zpátky a při tom vždy na chvilku zastavíme a chytáme. Jarda konečně chytil jednu Marušku, jak říká makrelám, Petr dvě tresky tmavé a já konečně také dvě tresky tmavé. Žádní obři, ale jak říká Jarda na jídlo něco bude. Připlouváme na své místo a jdeme do „filetárny“. Dovídáme se, že na nástěnce je již první zápis do soutěže o nejdelší rybu turnusu – Mník 92 cm. Když jsme ve filetárně přijíždí další a přiváží nový rekord. Mník 186 cm. Ten se nakonec stal i vítězným. Jdeme tedy na chatu, Jarda se okamžitě ujímá své funkce kuchaře a všechny dnes ulovené ryby dělá na pánvičce na různých bylinkách nebo jen tak osolené. Vzhledem k tomu, že už dávno před odjezdem jsem se smířil s tím, že mi nic jiného nezbude než ryby jíst i když nejsou mou vyhledávanou stravou, jsem se do jejich konzumace pustil také. Musím uznat, že vaření jde Jardovi daleko líp než chytání ryb. Během dne jsem si totiž všiml, že je to opravdový nerybář. Zato ryby byly připraveny výborně, tak že i mi chutnaly. Jen kůži mně nikdo stále nepřesvědčil sníst. Prý tím přicházím o hodně, no nevím…
Povídáme si zhruba do deseti hodin a jdeme poprvé spát. Zalezu si nahoru do své postele v kamrlíčku a usínám.
Norský fjord
Tak jsme konečně vyjeli. Vítají nás řidiči autobusu, přibližně popisují jak bude naše cesta probíhat. Nejen já si teď uvědomuji, že už chybí jen hláška z jednoho filmu: „a ty plastové podšálky vracejte…“. Asi po hodině a něco máme první zastávku v Ústí nad Labem, tam přistupují ještě další účastníci zájezdu. Pak chvilka a opouštíme území naší republiky. Celou noc jedeme přes Německo až do Rostocku. Po třetí ráno 23.8.2019 jsme v přístavu a v autobuse čekáme už nás pustí na trajekt který vyplouvá v 6.00 hod.
Konečně jsme se v 5.30 nalodili a za půl hodiny vyplouváme. Na trajektu se usazujeme do pěkné, pohodlné restaurace. Škoda jen, že obsluhovat začínají až v devět hodin, už se nemůžu dočkat na svou pravidelnou ranní kávu. Tak alespoň pozorujeme východ slunce.
Konečně kávička ! Trochu mně překvapilo, že Švédové nejsou až tak dochvilní jak jsem si myslel. Začali obsluhovat až o půl desáté. Venku za oknem je stále stejný výhled.
Nakonec káva nebyla jen jedna, byla výborná a kupodivu za stejnou cenu nebo oproti některým restauracím ještě i levnější než u nás. To jsem na trajektu opravdu nečekal. Cesta ubíhala vcelku rychle. Povídali jsme si, prošli se do obchodu a očekávali přistání ve Švédsku. Asi půl hodiny před přistáním se konečně výhled z okna změnil.
Je těsně před dvanáctou a připluli jsme do švédského Trelleborgu. Nasedáme do autobusu a vyjíždíme z přístavu, bohužel jen kousek řidiči ještě asi dvě hodiny budou muset čerpat povinnou přestávku. Jdeme se tedy projít po pobřeží.
Vyjíždíme z trajektu
Prohlídka pobřeží
Tak konečně je po pauze a jedeme dál. Čeká nás dlouhý přejezd Švédskem. Jedeme, pozorujeme Švédsko a díváme se na filmy, které nám pouští řidiči. Kde k těm filmům přišli? Je to přehlídka nejblbějších filmů světa…
Po několika přestávkách přichází noc, naštěstí se mi daří u jednoho „super Amerického filmu“ usnout. Konečně ráno. Celý rozlámaný začínám sledovat norskou krajinu. Dokonce se mi podaří zahlédnou losa se dvěma malýma. Je těsně po šesté ráno a my přijíždíme na místo. Vítá nás Hitra…
Více...
Nedávno jsme byli s manželkou u vody a já jsem ji vytýkal, že ryby pouští z výšky téměř metru do vody. Vzala si to k srdci a od té doby ryby začala pouštět tak jak se má. Ještě tentýž den chytil na protější břehu rybář kapra který nebyl podle jeho představ a hodil ze břehu a ještě k tomu do výšky. Kapr tak letěl celkem asi pět metrů a na hladinu dopadl minimálně z dvoumetrové výšky. Samozřejmě manželka hned, že jí kritizuji a ostatní je pouští ještě hůř. Za chvilku stejný rybář chytil cejna, který mohl mít něco přes dvacet centimetrů. Toho hodil do vody zpátky systémem, kterým jsme se za mlada učili ve škole házet granátem. Divil bych se kdyby to ten cejn přežil. To už nevydržela ani manželka a než jsem se vzpamatoval byla u tohoto rybáře a pořádně ho seřvala. Jen ji na to stroze odpověděl: "To je moje věc jak budu ryby házet a není to vaše starost". Opravdu je to jeho věc ?
Při tom jsem si vzpomněl jak jsem chytal v loňském roce na Větrovu. Chytal tam i jeden Polák (kterých tam mimo jiné chytá víc než Čechů) a ten naopak při vytahování táhl kapra po betonovém panelu, které jsou na březích rybníka. Jeden z rybářů se jej ptal proč ho nevytáhne pomoci podběráku. Odpověď nás šokovala: „ Vždyť vidím, že je malý a stejně ho brát nebudu, tak proč bych si namáčel podběrák“. Je to vůbec normální?
Tak všechno mám nachystáno. No jo další problém! Celou dobu mi kolega tvrdil, že se odjíždí z Brna a teď se najednou dovídám, že se jede z Prahy. Do Brna by mně totiž autem odvezla manželka, ale Prahu striktně odmítá. Dcera jako naschvál je zrovna v práci tak také ne. Hledám tedy dál. Nabídne se kolega David, ale s tím, že mě buď zaveze tam nebo zpátky. Zpět mám totiž úplně stejný problém, tak u něj volím raději cestu zpátky, to bych totiž navíc měl vézt ryby. Nakonec tedy padne rozhodnutí, že jedu vlakem, v Praze mě bude čekat dcera (v té době tam totiž pracovala) a pomůže mi s věcmi k autobusu.
Den „D“ nastal! Vlak mi jede v 11.55 hod., říkám si to stačí, do Prahy mám příjezd téměř dvě hodiny před termínem srazu. Manželka mi sice radí ať jedu raději ještě o dvě hodiny dřív, prý vím jak to u vlaků chodí. Jak naschvál to bude mít zpoždění a přijedu pozdě. No asi by o tom měla něco vědět když dělá výpravčí… No já na ni nedám, jsem přeci také železničář (sice u nákladní dopravy) a já dráze věřím.
Manželka mě tedy veze autem na vlak. První dobrá zpráva, vlak přijíždí podle jízdního řádu. Pomáhá mi nastoupit a vyjíždíme. Viditelně mezi dalšími cestujícím se svou výbavou a dvěmi polystyrénovými bednami vzbuzuji zvědavost. Cesta probíhá bez sebemenších problému. Před Kolínem si říkám, že ještě že jsem nedal na manželku, co bych v Praze tak dlouho dělal, vždyť jedeme načas. A ejhle u vjezdu do Kolína zastavujeme. Za chvíli ve vlakovém rozhlase hlásí, že z důvodu výluky budeme asi 10 minut opožděni. Ještě, že tak. To není žádná katastrofa. Po hodině čekání se znovu rozjíždíme – sláva, to by se dalo ještě v pohodě stihnout. Vždyť sraz je až v 17.50 ! Dojíždíme konečně do Prahy. Dcera čeká, bereme věci a utíkáme na metro. Naštěstí jede za pět minut, nasedáme a jedeme do stanice Roztyly. Tam máme přestoupit na autobus a jet na zastávku Chodovec. Autobus odjíždí opět za pět minut. Hned před stanicí metra je zastávka. V tom si dcera všimla, že nahoře na schodech je také zastávka a nevím kde se v ní bere ta jistota, že autobus odjíždí od tam té zastávky. Jdeme, tam. Bohužel to není ona a jdeme z pátky. To už jen vidíme, jak autobus odjíždí z té původní kde jsem chtěl nastupovat já. Tak a je to v … Další autobus jede za 25 minut a nevím jak je to daleko. No co se dá dělat, čekáme. Konečně autobus je tady a jedeme. Naštěstí to není tak daleko a za chvilku vystupujeme. Spěcháme na místo srazu. Neuvěřitelné jak je vše těžké když spěcháme, mám dojem že to nedojdu. Ale už konečně vidím autobus a skupinu lidí, která teprve začíná nakládat věci a nastupovat. Stihli jsme to! Je 17.35 hod. Loučím se s dcerou, ta spěchá na poslední Pendolino domů na Ostravsko. Kolega z práce (Jarda) se mně hned ujímá, představuje další své kolegy, se kterými budeme ubytováni. Věci mám naložené, nastupuji a můžeme vyjet.
Před dvěma roky jsem v práci mezi řečí zjistil, že jeden z kolegů jezdí již pět let pravidelně na ryby do Norska. Vůbec jsem o tom nevěděl, přesto že se známe již víc jak deset roků. No ono by mně to ani nenapadlo, když jsem věděl, že chytání ryb jej téměř vůbec nezajímá. No teď už ale vím, že se to týká jen těch sladkovodních. Vždy mně lákalo si to alespoň jednou vyzkoušet taky, tak jsem se ho zeptal jestli by mně taky nevzali sebou. Odpověděl mi, že klidně, jen že jezdí v partě a chatku mají vždy obsazenu, takže až pokud by někdo vypadl, tak mi dá vědět. To se stalo až letos na jaře. Ihned jsem souhlasil, že s němi jedu.
Dlouho žádné informace, jestli se opravdu jede jsem neměl. Kolega na dotaz vždy jen odpověděl, jo, jo, jedeme, včas ti podrobnosti řeknu. Asi v květnu jsem se teprve dověděl, že jedeme koncem srpna. Je konec červena a stále nic nevím... A ejhle 5. července konečně něco konkrétního - mám zaplatit zálohu. Začátek srpna a žádné další informace ! No konečně 15.8. se dovídám, že jedeme 22.8. a mám doplatit zbytek ceny. Také konečně získávám alespoň adresu stránek cestovky se kterou jedeme a tam se konečně dovídám podrobnosti.
Bleskové přípravy začínají. O mořském rybolovu nemám ani potuchy, tak se snažím zjistit alespoň nějaké informace od svého kolegy. Bohužel od něj se maximálně dozvím, že budeme potřebovat prut 160 cm dlouhý, jinak se budeme šermovat na lodi a na každou další otázku vždy nakonec odpoví: "No když jedeme proti přílivu je to normálně do kopce".
Tak začínám shánět věci. Prut 160 cm, holý nesmysl, nakonec se mi po dlouhém hledání podaří sehnat alespoň 180cm. Když mi přijde, udivuji se jak takhle tenký prut může stačit na moře ! No ale říkám si, vždyť už tam byl pětkrát , tak asi o tom něco ví...
Přichází mi balík se vším co jsem si objednal, včetně dvou navijáků, na první pohled nádherných a dle prodejce s úpravou na moře.
